Advent u lůžka mé nemocné maminky

Advent je pro mne doba, kdy cítím silné propojení se svými blízkými. Ještě silnější, než ostatní dny v roce. Je to doba, kdy peču cukroví s tím, že přesně vím, s kým se o něj podělím a hýřím nápady, jak zajímavě zabalit letošní dárky. Adventní neděle jsou jakýmsi svátkem, když se svým manželem usedáme k zapáleným svíčkám na ozdobeném věnci a posíláme DMS potřebným v rámci adventních koncertů.

Letos je všechno jinak. I letos cítím silné propojení se svými blízkými, a to především se svojí 91 letou maminkou. I letos usedám….ale každý den k lůžku mé těžce nemocné maminky. I letos mám nápady, ale hlavně takové, abych své mamice co nejlépe připravila polštáře k tomu, aby chvíli seděla a nic jí nebolelo… Namísto zapálených svíček na adventním věnci je vkládám do aromalampy s vůní levandule, aby se mamince lépe usínalo.

Můj svět se vejde do třípokojového bytu, kde jsem vyrůstala a středobodem je lůžko, kde zažívám se svou maminkou její boj s následky těžkého průběhu Covidu.

A to vlastně považuji za zázrak, že v jejím věku to vůbec přežila. Řeknete si, vždyť už má vysoký věk, vlastně by to bylo pravděpodobné, že její organismus to dříve anebo později vzdá…Jenomže to by jste jí museli znát tak jako jí znám já. Je to žena, která vydržela mnoho životních ran, z které byla ta největší hned na začátku jejího života, když ve svých 15-ti měsících přišla o svou matku a zůstala se svými 5-ti sourozenci a svým otcem sama. Je to žena, která se i ve svém věku zajímala o vše, co se ve světě, dělo, která hodně četla, vyplňovala křížovky a učila se novým věcem. Dokázala si napsat výrazy jako displej, online, web a v rámci telefonátu chtěla ode mne vysvětlení – prostě žila naplno. Ještě před pár týdny se dokázala naučit nazpaměť novou básničku anebo melodie i slova nové písně.

Dívám se na její spící tvář a přeji si, abych se probudila a řekla, že to všechno je jenom zlý sen. Ale její naléhavý hlas mne najednou vytrhne z přemýšlení, protože vím, že potřebuje pomoc i proto, aby se mohla posunout o 1 cm na posteli…

Omlouvá se, když mne prosí o to, že potřebuje novou plenu a pokorně čeká, než vše připravím. Je trpělivá a opravdu se snaží spolupracovat – bere léky, pije tekutiny, jenom to jídlo je pro ní velmi těžký oříšek. Nic necítí, barva jazyka vůbec nepřipomíná tu s názvem červená a to sucho v puse je na jejích rtech přímo vidět. Smlouváme spolu jako na turecké tržnici. Z mých 5-ti lžiček polévky nakonec stěží spolkne 3 a já jsem velmi šťastná, že to dala. A vůbec, díky péči o ní zažívám takové zvláštní pocity klidu a možná až nepochopitelného štěstí, že jí mohu v těchto dnech být nablízku. A to nablízku je právě oněch 700 km, která mne nyní dělí od mého manžela, syna, práce, vůbec, mého osobního života. V žádném případě nechci, aby mé řádky vyznívaly jako nářek anebo stížnost. Já se necítím být ani obětí, ani „trestaná osudem“. Velmi hluboce si uvědomuji, že jakou sílu má mé svobodné osobní rozhodnutí, že chci být se svojí maminkou. To rozhodnutí jsem musela udělat během několika hodin a odjet. Odjet od mých blízkých, přátel, plánů, rozjetých projektů, málem dokončené knihy i od ještě nenakoupených dárků….Seznam úkolů v mém diáři najednou se změnil v obyčejný text bez termínů a bez obsahu, zbyla jenom slova – start prodejní kampaně, obálka knihy, počet výtisků, setkání s přáteli, ale i film Karel, oslava manželových narozenin, co mi chybí pro pečení cukroví….to vše najednou bylo nahrazeno naléhavým voláním o pomoc ve formě : Má máma je v nesnázích, její tělo je čím dál tím více ovládáno virem s nehezkým jménem Covid. V duchu jsem hluboce vděčná svému synovci, který se o ní staral po dobu, kdy to vypadalo, že napsaná antibiotika a antivirotika mají šanci zvítězit. Bohužel, Covid se ukázal být velmi silným a záludným protivníkem.

Celou noc na cestě za ní v lůžkovém vagónu vlaku jsem ani oko nezamhouřila, před očima mi běžely všechny možné scénáře. Ale až když jsem držela mou ležící a skoro vůbec nereagující mamku za ruce, jsem pochopila vážnost situace. A z nás dvou se synovcem se stali netradiční „parťáci“, kteří se sehráli při výměně prostěradla, při pomoci s jakýmkoliv pohybem, při mytí nádobí, věšení prádla, podávání léků… Záchranka, která pomohla doma dávkou infuzí, pak o pár dnů další, která mamku už odvážela na Covid oddělení v bolestech, které vůbec nepřestávaly. Jsem hluboce vděčná lékařům a všemu nemocničnímu personálu za to, že mamce pomohli, že od první chvíle jsem cítila v jejich hlase upřímnou snahu jí pomoci, zbavit akutních bolestí, zápalů a zastavit to ničící řádění nevyzpytatelného viru. Pak návrat po dvou týdnech do domácího léčení a další komplikace. Paní obvodní lékařka dává do řešení svých 100% i přes značnou zatíženost a únavu, vděčně vnímám upřímnou snahu mamce pomoci jak po odborné tak i po lidské stránce. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, už je zatím akutní smrtelné nebezpečí zažehnáno a já už mám celkem „zmáknutý“ denní režim. Jsem pyšná na to, že se mi daří zůstat alespoň online s mými klienty a mou milovanou prací. I když sami zažívají náročné období, souhlasí s náhlými změnami koučinků i za cenu, že si musejí přivstat a sednout si k počítači např. i již v šest hodin ráno.To je jediné, co jsem si opravdu vzala s sebou i k mamince – mé poslání v podobě provázení lidí na jejich cestě k odkrytí vlastní hodnoty. To je má neoddělitelná součást, které je uvnitř mě, to se vlastně nedá odložit, ani někde nechat. Je to právě to, co mne neskutečně naplňuje a dodává energii pro můj život, pro pocit, že naplňuji své poslání. Vděčně si uvědomuji svou cestu za vlastní sebehodnotou, za to, že se mohu opravdu o sebe opřít, že mohu plnit sobě daný slib a pomocí vnitřního dialogu zahnat do kouta pochybnosti i jakýkoliv náznak pocitu oběti. Zažívám neobyčejnou podporu mých přátel, kteří se rozhodují přispět k uzdravení mé maminky svými denním modlitbami. Najednou je má bublina vyplněna nezištnou láskou, soucitem, přátelstvím, spojenectvím a já vdechuji tuto božskou esenci celými doušky. Vnímám Boha úplně nablízku a vím – jednoduše vím, že to, co dělám, je přesně to, co chci dělat a že vše ostatní je řešitelné jindy a jinak. Celá má bytost je prostoupena vděčností, láskou a soucitem a já zažívám i v této navenek skutečně nelehké situaci nepopsatelné emoce radosti, štěstí, klidu a vnitřní rovnováhy. Jsem vděčná i za to, že jsem mohla napsat tyto řádky. Je půlnoc, maminka pravidelně dýchá ze spánku a já vím, že je čas jít spát, abych jí mohla zítra být k dispozici úplně celá a to v plné síle. Ještě jí jdu tiše pohladit a pak doufám, že rychle usnu ale zase ne až tak hluboko. Chci zaslechnout i to nejtišší volání „ Evike“, abych mohla v kterékoliv noční době přiběhnout a udělat, co bude potřeba. Tak dobrou noc, pokračování příště.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.